Céčka

Pokud jste také chodili na základní školu v 80. letech, určitě si vzpomenete na „céčka“. Byly to malé kousky umělé hmoty ve tvaru „c“, které se daly zaklesnout do sebe a spojovat v řetěz, takže jste je mohli snadno přenášet, aniž jste je poztráceli.

Jejich původ nebyl podstatný. Důležité bylo, že se s nimi dala hrát čára a daly se vyměňovat za angličáky, samolepky a jiné „užitečné“ věci. Céčka jste vyměňovali, i když jste s nimi nehodlali hrát čáru – věděli jste, že je snadno směníte za jiné věci. Staly se všeobecným prostředkem směny – regulérní dětskou měnou. Jedno perleťové za pět obyčejných, s kurzem volně plovoucím dle nabídky a poptávky. „Díky“ socialistické ekonomice, která nedokázala pružně zajišťovat vyrovnávání poptávky s nabídkou, zůstávala céčka dlouho nedostatkovým zbožím, a měla tak dobrý předpoklad stát se penězi. Jejich kupní síla vydržela dlouho stabilní.

Z obchodů s céčky se neplatily daně. Céčkové ceny nebyly regulované ani dotované. Každé dítě vědělo, že obchod musí být výhodný pro obě strany. Bez ohledu na socialistickou školní výchovu a na pohádky o tom, že jednou, v komunismu, nebudou peníze potřeba a lidé budou odměňování podle svých potřeb, se děti chovaly naprosto přirozeně.

Ta touha některých lidí vše regulovat – údajně ve jménu veřejného blaha – se patrně utváří až v pozdějším věku…