Autorský zákon – legislativní zločin

Příznivci společnosti založené na vládě spolků, jíž se někdy u nás dává nevinné označení Občanská společnost, mohou mít radost. Nový Zákon o autorském právu (121/2000 Sb.) dává vybraným občanským sdružením nevídané pravomoci. Ve jménu harmonizace s právem Evropské unie se do našeho právního řádu dostává norma hrubě pošlapávající principy právního státu.

Platí vám zákazníci málo? Zdaňte občany!

Málokterý občan asi ví, že kdykoliv si cokoliv okopíruje ve veřejné kopírce, zaplatí v ceně navíc kromě daně z přidané hodnoty spotřební daň z kopírování. Kdykoliv si koupí kazetu, platí spotřební daň z kazety. Podobných daní tento zákon stanoví celou řadu. Nazývá je však odměnami v souvislosti s užitím díla, ačkoliv je zjevně porušen princip směny něco za něco, který se obecně vztahuje na pojem odměna. Jde o zákonem vynucené neekvivalentní platby, tedy o daně.

Zákon předpokládá, že platit se má za pouhou možnost užívat dílo. Proto preventivně zpoplatňuje magnetofony a videorekordéry. V právním státě by mělo platit, že povinnost odebrat a zaplatit jakékoliv plnění by měla být odvozena od jasného a svobodného projevu vůle zúčastněných stran. Zákon však určuje, že když vaše video umožňuje pouštění autorsky chráněných děl, tak musíte platit autorům „odměnu“.

Další poplatky, tzv. odměny za užití díla, stanovuje kolektivní správce na základě zákona zcela svévolně. Konkurence, a tedy tržní kontrola, je zákonem vyloučena a veřejnou kontrolu zákon nestanovil. Obchodníci s uměleckými díly mají povinnost platit kolektivnímu správci podíl z dosažené prodejní ceny; zákon přitom nerozlišuje, zda autor je či není daným kolektivním správcem smluvně zastupován.

Nejde však zdaleka jen o sémantický problém. Tyto daně zaručuje stát zákonem ve prospěch soukromého subjektu, aniž by byly obsaženy v Zákoně o soustavě daní (212/1992 Sb.). Jejich příjemcem tedy není stát, o jejich použití nerozhodují volení zástupci, ale soukromoprávní občanské sdružení, jehož stanovy jsou navíc neveřejné. Toto sdružení zákon nazývá kolektivním správcem autorských práv a dává mu nevídaná privilegia, včetně např. práva nahlížet do účetnictví jiných soukromých subjektů.

Kolektivismus doslova

Nejde však zdaleka jen o sémantický problém. Tyto daně zaručuje stát zákonem ve prospěch soukromého subjektu, aniž by byly obsaženy v Zákoně o soustavě daní (212/1992 Sb.). Jejich příjemcem tedy není stát, o jejich použití nerozhodují volení zástupci, ale soukromoprávní občanské sdružení, jehož stanovy jsou navíc neveřejné. Toto sdružení zákon nazývá kolektivním správcem autorských práv a dává mu nevídaná privilegia, včetně např. práva nahlížet do účetnictví jiných soukromých subjektů či do výkazů celní správy!

Žádné podnikání nemá tak silnou oporu v donucovacím aparátu státu, jako kolektivní správa autorských práv po poslední novele autorského zákona. Pro jistotu však zákon říká: Kolektivní správa není podnikáním. Nejenže zákon dává kolektivnímu správci právo vybírat daně a uděluje mu široké pravomoci blížící se pravomocem finančních úřadů. Kolektivnímu správci uděluje monopol. Žádný nositel autorských práv si nemůže ve svém oboru vybrat konkurenčního správce autorských práv.

Zákon se tváří zpočátku téměř „liberálně“, když říká, že kolektivním správcem může být téměř každý, pokud získá oprávnění od Ministerstva kultury. O pár odstavců dál se ale dozvíme, že oprávnění nemůže získat nikdo další, pokud už jedno oprávnění bylo vydáno, abychom se nakonec dozvěděli, že oprávnění získává automaticky ten, kdo už ho má dneska. Kdyby napsali, že všemocným správcem ve svém oboru je OSA, hned na začátku, vypadalo by to asi příliš okatě.

V rozporu se svobodou

Že je to v rozporu i s právem hospodářské soutěže, kterým chce stát dohlížet na zachovávání konkurence? Navrhovatelé prostě přidali do zákona větu „Dohody podle tohoto zákona se nepovažují za dohody narušující hospodářskou soutěž podle zvláštních předpisů.“

Nový autorský zákon v mnoha ohledech zasahuje do svobod občanů ve snaze maximalizovat v celé oblasti kultury vliv Ministerstva kultury zejména prostřednictvím kolektivních správců, s jejich neomezeným vlivem jak na nositele práv – autory a umělce, tak na uživatele. Ještě výrazněji však ze zákona čiší snaha maximalizovat objem finančních prostředků proudících do rukou kolektivních správců a potažmo i vliv a prospěch jejich členů, zaměstnanců a spolupracovníků.

Zákon si pro sebe zjevně napsaly ve spolupráci s Ministerstvem kultury dnešní spolky jako OSA, DILLIA, INTEGRAM. Poslanci, kteří odhlasovali zákon téměř jednohlasně, se nechali opít rohlíkem evropské harmonizace a zákon nejspíš ani nečetli. (Podobně vzniká celá řada zákonů. Jak řekl jeden nejmenovaný zaměstnanec centrální banky po schválení zákona o České národní bance v roce 1993: „Já vím, že to je šílenost, která nám dává neuvěřitelná privilegia. Ale proč bychom si to tam nenapsali, když nám to schválí?“)

Zákony by neměly zvýhodňovat jednu skupinu občanů před ostatními. Autorský zákon dává určité skupině občanů právo k jednání, které by jinak bylo v rozporu se zákonem. Velikou otázkou proto je, zda je schválená novela vůbec v souladu s Ústavou.


Autor je vydavatelem Laissez-Faire. Působí v Centru pro ekonomiku a politiku a na Vysoké škole ekonomické v Praze. (machpetr@iol.cz)