Antidiskriminační politika je omezování svobody

Tzv. „antidiskriminační“ politika je systém zákonů, směrnic a vyhlášek, které zakazují lidem v jistých situacích diskriminovat jiného člověka. V této oblasti plně podléháme regulím EU, která zakazuje „jakoukoliv diskriminaci, zejména na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického či sociálního původu, geneticky daných vlastností, jazyka, náboženského vyznání či přesvědčení, politického či jiného smýšlení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, postižení, věku či sexuální orientace.“

Diskriminace legální a ilegální

O diskriminaci se dnes hovoří při výběru zaměstnanců, poskytování restauračních a ubytovacích služeb, pronajímání bydlení, prodeji zboží apod. Ve všech těchto případech činíme rozhodnutí (např. koho zaměstnáme), a to podle nějakých kritérií. Stát nám přitom říká, která kritéria můžeme při rozhodování legálně používat (např. vzdělání uchazeče o zaměstnání) a použití jakých kritérií je jakožto diskriminační zakázané (např. věk uchazeče o zaměstnání).

Nezákonný je tak např. výběr zaměstnance podle jeho fyzického vzhledu či výběr zákazníků restaurace podle jejich barvy pleti. Naproti tomu legální je výběr zaměstnavatele podle jeho fyzického vzhledu či výběr restaurace podle barvy pleti obsluhy.

Jak je z uvedených příkladů vidět, zcela symetrická rozhodování jsou mnohdy klasifikována rozdílně z hlediska jejich legálnosti (zaměstnavatel nesmí, uchazeč o práci může). Kriminalizováno zatím není spotřebitelské rozhodování anebo čistě „nekomerční“ jednání, jako je výběr přátel. Nicméně doména diskriminace se neustále rozšiřuje, takže co není dnes, může být zítra. Zde je prostor pro antiutopické sci-fi romány.

Máme morální právo diskriminovat

Podstatou svobody člověka je právo na osobní vlastnictví (v nejširším smyslu), tedy právo se v jeho sféře svobodně rozhodovat. Nabízí-li nám život několik možností jak naložit se svým majetkem (penězi, tělem, volným časem…), musíme tyto možnosti podle nějakých kritérií zhodnotit a rozlišit je (tj. diskriminovat) na více a méně přitažlivé. Nejlépe hodnocenou variantu si potom vybereme a budeme ji realizovat, zatímco ostatní zavrhneme.

Předmětem našeho rozhodování může být případná spolupráce s jiným člověkem. Pokud se rozhodujeme, jestli s ním přistoupíme na oboustranně dobrovolnou spolupráci, neomezujeme tím jeho svobodu. Na tuto spolupráci nemá dotyčný žádný nárok a říci, že jej odmítnutím spolupráce poškozujeme ve stejném smyslu, jako když zloděj poškozuje okradeného, je nepřijatelné.

Tím, že nám někdo nařizuje jak (podle jakých kritérií) se máme rozhodovat, omezuje naší osobní svobodu. Protidiskriminační zákony jsou tedy jednoznačně neliberální. Jejich zastánci by to měli přiznat a netvrdit naopak, že se jedná o zákony bránící svobodu před diskriminací.

Provádíme-li např. výběr zaměstnance, máme (morální) právo od uchazečů požadovat nejen jisté vzdělání a praxi, ale můžeme např. chtít, aby se jednalo o atraktivní ženu bílé pleti ve věku 20 až 30 let. Obhájci politiky nediskriminace řeknou, že podobné vlastnosti uchazeče nemají vztah k výkonu daného zaměstnání. Ale co když mají? A pokud skutečně ne, je zaměstnavatel za svou „iracionální“ preferenci „potrestán“ nižší produktivitou svého zvýhodňovaného pracovníka.

Zaměstnavatel navíc může racionálně zohledňovat i svůj nepeněžní užitek, který nesouvisí s tím, jak hodnotnou práci zaměstnanec vykoná. Pokud má člověk třeba „pouhý dobrý pocit“ ze zaměstnávání hezké ženy s pravicovými názory, má právo tento svůj dobrý pocit zakalkulovat do rozhodování, koho na místo přijme.

Legitimní (a racionální) je i rozhodování na základě „předsudků“, což je vlastně jistá forma „statistického“ rozhodování. Zjišťování detailních informací o potenciálním partnerovi je pro rozhodovatele mnohdy nákladné, a tak se musí spokojit s úsudkem na základě příslušnosti daného člověka k nějaké skupině (národnostní, věko-vé atd.).

Závěr

Každý soukromý subjekt má morální právo (ne)uzavírat oboustranně dobrovolné smlouvy s kýmkoli chce a za jakýchkoli dohodnutých podmínek. Každý má tedy morální právo provádět jakoukoli diskriminaci (tedy i rasovou, národnostní apod.). Antidiskriminační zákony jsou tudíž nemorální – omezují lidskou svobodu, chcete-li přirozená lidská práva. Jedná se o vnitřně rozporuplnou a úchylnou socialistickou politiku a každý člověk mající úctu ke svobodě nebo zbytky zdravého rozumu by jí měl odmítnout.

Bohužel jde o jeden z pilířů oficiální ideologie EU. Antidiskriminační zákonodárství se v Bruselu bujně rozvíjí bez velké pozornosti občanů, chybí jakákoli seriózní politická diskuse ve stylu „antidiskriminační politika ano či ne“. Většina občanů má jen mlhavou představu o tom, co antidiskriminační politika přináší do jejich životů. Pod vlivem demagogických kampaní pak velkou většinou vyslovují s touto politikou souhlas.

Navíc není v pravomoci žádného členského státu unie antidiskriminační politiku ze svého zákonodárství odstranit. Už to je dobrý důvod, proč z EU vystoupit! Evropští byrokraté a politici princip nediskriminace sotva v evolučním procesu zavrhnou. Tento princip se naopak stává vlajkovou lodí nového evropského socialismu.


Autor je studentem Matematicko fyzikální fakulty Univerzity Karlovy www.sweb.cz/thanzak